„Za to může ten Němec, co mi pořád někam schovává věci…“ Touto průpovídkou nejeden z nás občas shrne svou roztržitost a zapomětlivost. Co když ale končí legrace a začíná jít do tuhého?

Alzheimerova nemoc je degenerativní onemocnění mozku, které se projevuje nejprve poruchami krátkodobé paměti a zhoršenou schopností postarat se o některé záležitosti běžného denního života. Později se přidávají problémy s vyjadřováním a rozhodováním, přichází dezorientace v čase a prostoru. To, jak rychle nemoc postupuje je velmi individuální. Podle údajů České alzheimerovské společnosti, žilo v roce 2015 v České republice 153 tisíc lidí s některou formou demence. Bohužel zatím na toto onemocnění neexistuje lék, který by jej vyléčil.

Tato nemoc je velmi náročná zejména pro blízké členy rodiny, kteří o nemocného pečují. Zejména proto, že se milovaný člověk chová jinak, než byli zvyklí. Často se ptá na stejnou otázku několikrát po sobě, může být smutný nebo naopak vzteklý a někdy i agresivní. Zvláště v začátcích nemoci si pak můžeme myslet, že „nám to snad dělá naschvál“. I když nemůžeme tuto nemoc vyléčit, můžeme ale udělat některá opatření, která usnadní komunikaci a zjednoduší život nemocnému i jeho okolí. Jaká to jsou?

Poznejte nemoc

Člověk s Alzheimerovou nemocí se stává závislým na dobře známých slovech (ale i lidech, věcech a prostředí) a cizí výrazy jsou pro něj nepochopitelné. Může také začít vytvářet nová slova k popisu běžných věcí, během své řeči tzv. ztrácí nit. Běžné je také vyprávění příběhů několikrát za sebou a hledání správných slov. V průběhu nemoci se může zcela vrátit ke svému rodnému jazyku. Ze své praxe znám např. paní, která se narodila v Německu, vdala se do Československa a většinu života zde působila jako učitelka s plynulou češtinou. Nemoc, jakoby z její hlavy zcela vymazala schopnost mluvit česky – rozuměla, ale již mluvila jen německy. Pomáhá, když pochopíme, že za těmito obtížemi je nemoc a v komunikaci nespěcháme.

Naučte se získat (a udržet) pozornost

Začněte tím, že omezíte rušivé vlivy v blízkém okolí – vypněte televizi nebo rádio, povídejte si v tiché místnosti a je-li to nutné, zavřete dveře. Během konverzace udržujte oční kontakt. Pokud nemocný sedí, přisedněte si k němu. Bude mu to jistě příjemnější, než když budete stát nad ním a mluvit k němu shora. Pomůže vám také dotek – zkuste svého blízkého chytit za ruku nebo mu položit ruku na rameno. Když mluvíte o nějaké věci v místnosti, ukažte na ni.

Připravte se na opakování

Člověk s Alzheimerovou nemocí udrží ve své paměti detailní informace jen několik málo okamžiků. Mějte proto na paměti, že nejde o schválnost a záměr vás „vytočit“, ale příznak nemoci. Na opakovanou otázku tedy nezbývá, než opakovaně odpovědět.

Představte se

Pokud jste s nemocným v pravidelném každodenním kontaktu, samozřejmě není třeba se představovat. Vídáte-li se ale jednou za delší dobu, je lepší se připomenout například takto: „Jsem tvoje neteř Martina. Dcera tvého bratra Karla.“ I přes to, že se možná váš blízký nebo přítel již zcela neorientuje v rodinných vztazích, bude se cítit příjemněji, když bude vědět, že k němu máte nějaký blízký vztah.

Oslovujte jménem

Díky přímému oslovení získáte pozornost a ukážete tak osobní přístup.

Mluvte pomalu a v krátkých větách

Budete-li svému blízkému vyprávět zážitek s mnoha myšlenkami a odbočkami v rozvětvených souvětích, bude pro něj velmi náročné se v příběhu orientovat. Omezte se proto na krátké jasné věty, kdy každá věta nese jen jednu myšlenku. Udržujte komunikaci jednoduchou a jasnou.

Buďte konkrétní

Pokud chcete někomu s Alzheimerovou nemocí např. něco ukázat, pojmenujte to. Řekněte „Tady máš svůj klobouk.“ raději než „Tady ho máš.“ Vyhněte se také zavádějícím a neurčitým vyjádřením. Raději než např. „Pojď do sprchy.“ vyzkoušejte „Pojď sem prosím. Můžeš se osprchovat.“

Ptejte se přesně

Vzhledem k tomu, že s postupem nemoci je stále obtížnější dělat rozhodnutí, pokládejte raději uzavřené otázky, na které lze jednoduše odpovědět „ano“ nebo „ne“. Je tedy lepší se zeptat „Chutnala ti ta rajská s knedlíky, co jsme měli k obědu?“ než „Co jsme měli k obědu?“. Jinak by si nemocný totiž také mohl připadat, jako ve škole při zkoušení. A ruku na srdce, to byl stres pro každého z nás…

Vyvarujte se věty „Ty si to nepamatuješ?“

Totéž platí i pro „Ty jsi zapomněl/a? Už jsme o tom přece mluvili. Před chvílí jsem ti to říkal/a. Jakto, že to nevíš? Zkus si vzpomenout!“ Takové věty mohou v nemocném vzbudit pocit méněcennosti.

Nabídněte pomoc, ale nevnucujte ji

Když druhému nejde slovo na jazyk, zeptejte se, zda ho můžete doplnit. Pokud je odpověď kladná, nabídněte slovo, které si myslíte, že by to mohlo být. Je však třeba si dávat pozor, abyste nepřevzali celou konverzaci. Dopřejte svému blízkému čas, a pokud rozumíte, co chce říci, možná není vůbec nutné, aby konkrétní slovo zaznělo.

Zaměřte se i na jiné formy komunikace

Mnohem více než slovy, komunikujeme nonverbálně – výrazem tváře, gesty a chováním. To, že chybí slova, neznamená, že chybí význam. Nic nám nebrání tyto projevy sledovat, udržovat oční kontakt nebo se lehce dotýkat.

Nemluvte, jako by váš blízký nebyl v místnosti

Stále je s vámi člověk, který má duši, pocity a emoce. Na ty je dokonce mnohem citlivější, než leckterý zdravý člověk. Nemluvte proto s někým dalším o svém blízkém či příteli s Alzheimerovou nemocí tak, jakoby ani nebyl přítomen. Je to pro něj ponižující.

Nezapomínejte na sebe

Pokud pečujete o člověka s Alzheimerovou nemocí nebo jiným onemocněním mozku, nezapomínejte pečovat také o sebe. Váš blízký je na vás závislý, a pokud vy vyčerpáte všechny své síly, nebude to k užitku nikomu. Využijte pomoci širší rodiny, je-li to možné nebo některé z pečovatelských služeb, sdílejte své starosti i radosti s někým blízkým a případně se neobávejte obrátit např. na psychologa.

 

 

Použitá literatura:

MÁTL, O., MÁTLOVÁ, M.: Zpráva o stavu demence 2015, Praha, Česká alzheimerovská společnost, o. p. s. 2015; ISBN 978-80-86541-45-7

COSTA, S.: How to Talk to Someone With Alzheimer´s Disease, http://health.usnews.com/wellness/articles/2016-03-02/how-to-talk-to-someone-with-alzheimers-disease