Vzpomínejte společně na chvíle příjemné, dobrodružné i docela obyčejné. Zlepšuje to náladu.

Může cestování do minulosti vůbec zlepšovat náladu? Jde společně vzpomínat a prohlížet si fotky v době, kdy není snadné či bezpečné se potkat osobně? A proč je i vzpomínání tréninkem pro mozek? Pojďme se na to společně podívat…

Trendem posledních let je heslo „Žijte tady a teď“, tak proč se obracet do minulosti? Být tady a teď je rozhodně důležité a má to svůj smysl, ale věnovat se tomu budeme v některém dalším článku. Teď se pojďme podívat na to, co všechno nám, našemu mozku i okolí může přinést takové příjemné cestování v čase.

Právě teď, v době covidové, je ještě víc než jindy důležité udržovat se v dobré kondici. Fyzické, ale stejně tak (anebo možná ještě více) psychické. Dobrá duševní pohoda totiž podporuje naši imunitu, a tedy si na nás nějaký ten vir nepřijde tak snadno, jako v opačném případě.

Co vás dostane do pohody?

Schválně. Zkuste se sami za sebe zamyslet, co právě vám dělá dobře na duši. Každý z nás určitě najde různé odpovědi. Něco ale budeme mít všichni společné. Všichni totiž potřebujeme (kromě zajištěných základních potřeb jako je mít co jíst a kde bydlet) zažívat příjemné emoce a blízké vztahy.

Jenže to nemusí být v dnešní době tak úplně jednoduché… Udržujte blízké vztahy, když se s těmi, které máte rádi, ale nežijí s vámi v jedné domácnosti, několik měsíců nemůžete vidět, protože by to mohlo být nebezpečné… A když už ano, raději se vyhnete obvyklému obejmutí na přivítanou či na rozloučenou. Protože je to bezpečnější.

Každý z nás tak sedí ve své domácí bublině, a protože to tak mají i všichni okolo nás, zase tak moc se toho neděje. Pomaloučku polehoučku tak hrozí, že se nenápadně připlíží vymírání témat k hovoru. Ono, povídat si pořád dokola o tom, co měl kdo v rodině k obědu také nejde donekonečna… Aniž bychom si všimli, může se stát, že se z našich kontaktů začnou vytrácet příjemné emoce a vztahy se budou stávat postupně méně a méně blízkými.

Správná chvíle pro vzpomínky

A právě tady se otevírá prostor pro vzpomínání. Vytáhněte stará alba a krabice s fotkami, prohlížejte si, jak vypadala babička před dvaceti lety nebo jaké bylo vaše tehdejší nové auto. Přeneste se ve vzpomínkách na tu vysněnou dovolenou u moře nebo výšlap na Sněžku. Nechte se klidně unést a klidně se i dojímejte. Ve vašem mozku se totiž poměrně rychle začne uvolňovat směs všech těch hormonů štěstí a radosti a uvidíte, že vám bude rázem lépe na duši.

Zapsaná vzpomínka vydá za dvě

Navíc, a tady si musím přihřát svoji paměťovou polívčičku, je to skvělý trénink pro mozek. A to už jen samotné přemítání nad fotkami. Své vzpomínky ale můžete také zapsat a pro svůj mozek tak udělat ještě víc. Formulovat slova, věty a celé příběhy totiž vyžaduje zase o trochu jinačí způsob přemýšlení. Ovšem není třeba na sebe klást vysoké literární nároky. Prostě pište pro svá vnoučata. Uvidíte, že to půjde za chvíli samo. A jestli nevíte, kudy se do toho pustit, pak zkuste začít polehoučku s námi v Korespondenční Mozkocvičírně.

V jednom to ale není ono?

Ještě lepší je ale nad starými fotkami sedět s někým dalším. Pak se ozývají věty jako „Jé, to jsme tehdy…“ nebo „Hele, tady máš teda ránu!“ a „Vzpomínáš, jak se nám tady stalo…?“ Bezpochyby se nad některými fotkami i opravdu od srdce zasmějete. V tu chvíli už si váš mozek bude doslova užívat v lázních radosti.

A jde to i na dálku

Že předchozí odstavec protiřečí tomu, že se teď nemáme vídat? No… Doba covidová nám přinesla do života spoustu nepříjemného. Ale má i své kladné stránky a jednou z nich je, že se velmi rozšířily všechny možné formy komunikace na dálku. A tak, když se můžeme s mými studenty z generace nejstarší pravidelně každé úterý setkávat na online trénování paměti, není důvod, proč by se nedalo na dálku i vzpomínat. On tedy stačí i klasický telefon, ale co si budeme povídat… Fotky se po telefonu prohlíží špatně. Přes Skype nebo třeba WhatsApp videohovor už to jde ale o poznání lépe.

Zůstane vám památka

Pokud si tuto vzpomínkovou koupel dopřejete navíc se svými starými rodiči či prarodiči, mají tyto technologie jednu nespornou výhodu. Hovor si můžete nahrát. Máte tak jedinečnou šanci mít naprosto autentické vyprávění i s obrazem od toho, kdo zažil i to, co vy ne. A to se rozhodně počítá!

Babiččiny příběhy

Moje babička nám vyprávěla hodně a často. Ráda jsem ji poslouchala, i když ke konci jejího života už jsem některé příběhy znala nazpaměť. Tedy… Měla jsem ten pocit, abych byla přesná. Když totiž babička zemřela, netrvalo ani zdaleka tak dlouho a my jsme se v rodině začali dohadovat, jakže to či ono vlastně bylo. A už nebylo, koho se zeptat nebo kde si to ověřit. Kdybych tehdy věděla o moci vzpomínání to, co vím dnes, poslouchala bych bedlivěji, víc se ptala, nahrávala na diktafon nebo si aspoň dělala poznámky…

Dnes už také vím, že právě vyprávění příběhů nám mladším generacím, bylo pro babičku hned dvojím pohlazením po duši.

Pohlaďte tedy po duši sebe i své blízké…